Příběhy obyčejného šílenství

„Většina lidí je v agónii a jsou na tom tak mizerně, že radši riskují další agónii, než aby se pokoušeli čelit svojí stávající životní situaci.” (Charles Bukowski) „Existuje jediný způsob, jak se z toho dostat. Nechat se odeslat poštou jako balík.“ (Petr Zelenka) Každý v sobě neseme nějaký ten příběh, jsme součástí dalších příběhů jiných lidí, v každém z nás se vrství příběhy, aniž si to uvědomujeme. To proto, že jsme součástí světa lidí. A jaký je ten svět, takoví jsme i my. Je-li šílený, jsme i my nějak šílení. Každý po svém, jedinečně. Ve své samotě hledáme ty druhé, žadoníme po lásce a porozumění. Ale buď jsou ti druzí úplně hluší, nebo prostě nedovedou, nechtějí slyšet, vidět. A proto se uchylujeme k podivnostem, děláme ledacos a nebo vůbec nic, až je to šílené. Proto „Příběhy podivného šílenství“. Taky je ale možné hru chápat jako takovou skromnou oslavu Charlese Bukowského, samozvaného „starýho prasáka“ americké literatury. Poprvé hru uvedlo Dejvické divadlo v Praze v listopadu 2001 jako autorův divadelní režijní debut. V anketě českých divadelních kritiků byla vyhodnocena jako nejlepší hra roku a získala tak prestižní Cenu Alfréda Radoka 2001. V roce 2005 byl podle hry natočen stejnojmenný film, oceněný na filmových festivalech.